Proč ministři za ČSSD posílali své děti do škol za sto tisíc?

Ondřej Šteffl napsal výborný článek o školství – “Totálně neúspěšný experiment”. (odkaz zde)

V něm poukázal na to, že naše školství stále využívá technologie z dob parního stroje, má katastrofální výsledky a skutečnému vzdělávání dětí škodí. Není v tomto názoru zdaleka osamocen, v ČR existuje například projekt Svoboda učení, který poukazuje na něco podobného. Jsem moc rád, že pan Šteffl zakládá novou experimentální školu. Výborný počin!

O čem, ale pan Šteffl nemluvil? O dvou věcech.

Proč to tak je a jaké to má dopady.

Proč?

Myslím, že hlavním důvodem je to, že ve školství máme socialismus. Ministerstvo má monopol, který určuje podobu produktu vzdělání. Školy mají své zákazníky jisté a inovovat nepotřebují. Úředníci na ministerstvu nejsou za výstupy příliš odpovědní, tristní výsledky jim platy nesníží. I České dráhy jsou více orientovány na zákazníka než české školy. Vlakem jezdit nemusíte. Státní školy si ale koupíte tak jako tak. Efekt konkurence dobře vidíme tam, kde mohou rodiče volit nohama a zkouší své děti zapsat do té školy, která jim nabídne lepší podmínky, což se běžně děje. V Praze a velkých městech to ale funguje lépe než v Zašové, kde je jen jedna škola. No, ale copak může vůbec být v Zašové konkurence? Jistěže může. Jiná forma vzdělávání může vypadat třeba tak, že paní učitelka má 8 dětí a učí je ve větší místnosti rodinného domku. Je mnoho možností, včetně různé online výuky, zapojení do práce či známých. Prostě nemusí být jen jeden rigidní model a navíc pro všechny stejný.

A ty dopady?

Lidé s nižšími příjmy se jen těžko dostanou ke kvalitnímu a inovativnímu vzdělání. Jejich šance na kvalitní život zůstanou stejné, nebo se zhorší.

Lidé, kteří si to mohou dovolit, zaplatí svým dětem školu lepší. Jako třeba bývalá ministryně školství, Petra Buzková, nebo jako zákazníci nové školy pana Šteffla. Věřím a doufám, že i Ondřej Šteffl se svým projektem uspěje. Ale to opět řeší jen ty, kteří na to mají (měsíční školné prý nebude větší než 6500 Kč na dítě, mou rodinu by to tedy stálo ne více než 19 500 měsíčně. Au.) Pro ty ostatní nevznikne vzdělávací systém, ve kterém bude “kvalita za rozumnou cenu”, protože ta ke svému vzniku potřebuje experiment, inovaci, uvolnění trhu a následnou velkou konkurenci, která umí stlačit náklady. Dokud budeme mít centrálně plánované školství, je skutečné podnikání ve vzdělávání dětí jen těžko možné.

Chci, aby v naší zemi bylo kvalitní vzdělání dostupné co největšímu počtu lidí.

Jaká je tedy dle mého názoru cesta ven? Jako první krok je třeba umožnit rodičům a dětem svobodný výběr formy vzdělávání. Bez zákazů a příkazů. Povolit domácí vzdělávání, povolit experimenty, povolit cokoli bez většího papírování. Umožnit dětem a rodičům podepsat revers ministrovi. “Pane ministře, děkujeme za starost, volíme si tento rok vlastní cestu. Peníze, které jste nám už vzal na daních, si nechte a nechte nás žít, jak chceme.” Dalšími kroky je pak samozřejmě řešení finanční. Když revers, pak daňová úleva. Ale i první krok by pomohl.

A odpověď na otázku v titulku?

Ta je snad jasná. Ministři moc dobře ví, že vzdělání je zájmem jednotlivce a zlepší život jejich dětí. Na žádný společenský přínos si s plebsem hrát nepotřebují. Tvrdě hrají na sebe a svou rodinu. Nám ale svobodu vybrat si vzdělání podle sebe bohužel nenechají. Nebo ano, pane Chládku?